Veltlínka

 

Vzpomínám, jak tančilas v bezovém háji,

ze Tvých rtů jsem sál sladké grepy a pomela,

co Eva utrhla před časem v ráji,

pokud byl to hřích, tak hřeším dál … a rád … a zvesela …

 

Pod bílými květy mandlových stromů,

naše těla splynula do věčného objetí,

s Tebou již vím, ať jdu kamkoliv, vracím se domů,

s básněmi v duši, se slzami dojetí …

 

I teď, když se usměješ a ke mně se nakloníš,

a mou tvář pohladí pár stříbrných pramínků,

v Tvých očích je jisker víc, víc než na nebi plamínků,

víc, než v májovém večerním ohýnku …

 

… teď už vím,

Ty jsi má první a poslední, Veltlínko ...