Legenda o bílovské Frankovce

Tomu jsou už dneska velmi dlouhá léta,

co formani jeli z dalekého světa.

Vraceli se nazpět, prý až z francké říše.,

tak o tom stará palegenda píše.

 

Vezli v korbě dítě, které cestou našli.

Mělo z nachu šatky a z purpuru mašli.

U pavlovských vrchů, které v slunci snily,

formani to dítě z vozu vysadili

 

Dívalo se dítě chvíli ze silnice,

v tu stranu kde leží Velké Bílovice.

A potom se dalo, kam je vedly oči,

polní cestou, která k dědině se točí.

 

Kousek za vesnicí na viničním poli,

utloukal vinař za poledne koly.

Vida dítě kráčet cestou ku vesnici,

zavolal a vzal je k sobě na vinici.

 

Krásné dítě, jako zlatá jitřní záře,

vyrůstalo tady v dívku u vinaře.

Chodila s ním vázat ke kolíkům révu

srdce plné měla veselého zpěvu.

Jako bys zřel z báje čarodějnou můzu,

když nesla koš hroznů do presůzu.

 

V purpurovém šatě, opálená bosá,

pršelo z ní slunce, dýchala z ní rosa.

Černý vlas jak havran, v očích slunce září,

nadýchaná ňadra a ruměnec v tváři.

Líbalo ji slunce, líbaly ji deště

a polibek přidal vánek také ještě.

​

Často zastavily vozy na silnici,

co že je to támhle za děvčici.

Pojeď s námi děvče do širého světa,

nebudeš tu přece trávit mladá léta.

Ale děvče jenom pohodilo hlavou,

až povstalo slunce z mraků nad Pálavou.

 

Co to robíš děvče při veselém zpěvu?

Sázím ze své francké země révu.

Až posázím révou všechny vrchy tady,

že zahoří v slunci vinohrady,

pak formani snědí, s Vámi dám se zpátky,

do své francké země, do země své matky

​

Od pavlovských vrchů ke Kobylí v dáli,

hrozny jako oheň v záři slunce zrály.

Zrály v Bílovicích, v Pavlovicích zrály

Zrály na Vrbici i v Kobylí zrály.

 

A když vysadili první stovku,

pokřtili tu révu slavně na Frankovku.

Tož po francké zemi, po vinohradnici,

pili ji a pili, až se zpili všici.

 

Rostla její sláva, zdomácnělo jméno,

neb ji dívka dala čarodějné věno.

Barvu, chuť a vůni, písně dar a lásku,

že necítíš břímě, celý svět dáš v sázku.

Svůdně chutná, hoří jak opojná žena

a když ji piješ, je ti moře po kolena!

 

Čím víc měla réva bohabojných ctností,

tím víc probouzela kolem žárlivosti.

Zahalil se Tramín v žárlivosti mraky,

žárlil soused Veltlín a Portugal taky.

Nejvíce však paní zvaná Vřetenatka,

rodu kaziplodů, zločinecká matka,

která s vinohrady ve stálém je sporu

a tak zavolala na peronosporu.

 

Že je nutno z skrýše vylézt zase na zem
a spojit se k boji s čertem révokazem.

 

Leč to nepomohlo.

Přišel vinař se stříkačkou

a tu verbež zahnal zcela hračkou.

 

A FRANKOVKA žije, roste v celém kraji,

už ji dnes i v Praze labužníci znají.

Ostříhej tě pan bůh sladká krasavice

ať žije tvůj domov Velké Bílovice.,

 

zde pohádka končí, otázky se derou

kde básníci prosím, informace berou?

Já na znalost vědců, přesvědčení dala

jejich dobrozdání za své jsem si vzala.

Frankovko ty nejsi z francké říše přišlá

zrodila tě jiná, země vína pyšná.

Zrodila ses dcero, tam na břehu Rýna,

požehnala tobě ta germánská půda?

Nebo ohnivost svou Uhry snad ti daly

když je do područí Rakušané vzali?

Dnes je mi to jedno Frankovko má milá

zrodila ses kdesi-dnes jsi naše celá.

Máš Moravy vůni, její slunce sílu

na bílovské půdě máš se čile k dílu.

Nezapomeň dcero ať ses kde ses vzala

svoji osobitost Morava ti dala.

Pamatuj Frankovko z jakékoliv říše

miluj nový domov Velké Bílovice.